Stránky architekta města Děčín

Doc. ing. arch. Ondřej Beneš, Ph.D., Sochařská 12, 170 00 Praha 7 - Letná

mail@ondrejbenes.cz

pátek 22. března 2019

Rozhovor

Rozhovor, který vyšel v časopisu ERA 21 teď v únoru:

https://www.era21.cz/cs/obsah-casopisu/2019/1/

•    Druhým rokem působíte jako městský architekt Děčína. Jak ve vás uzrálo rozhodnutí stát se městským architektem a proč jste si vybral zrovna Děčín?

Byla to spíš náhoda. Vyzval mě kolega Petr Lešek. Jen pár měsíců před konkursem v Děčíně jsem se zkusmo hlásil na obdobnou pozici v Benešově, kde jsem neuspěl. Do Děčína jsem se pak již hlásil řádově lépe připravený. Před tím jsem naposledy v Děčíně byl v polovině devadesátých let, kdy ho opustila ruská armáda. Procházeli jsme tenkrát devastovaný zámek s velkými ruskými nápisy, obrázky vojáků. Vitalita místní občanské společnosti je ale pozoruhodná. Poté, co zámek památkáři vlastně odepsali, byl do dnešního stavu obnoven právě především zásluhou místních občanských sdružení a aktivit, které obnovu nastartovaly. Dnes je včetně unikátní Dlouhé jízdy a opravených zámeckých zahrad doslova turistickým magnetem.
  
Také určitě zaúčinkovalo i to, že má žena svého času vedla kancelář Mirkovi Brýdlovi v Litomyšli, a tak příběh „litomyšlského zázraku“ znám opravdu velmi dobře.


•    Jaké jsou vaše priority při výkonu této funkce?


V Děčíně na městského architekta čekali několik desetiletí, požadavky a očekávání po nástupu do funkce tomu odpovídali. Musím zmínit mimořádnou pomoc ze strany místních. Bez Otto Chmelíka (historika a bývalého předsedy Komise urbanistiky a životního prostředí), který stojí za zřízením této funkce a který mě seznamuje s historií a specifiky města, Vlastimila Pažourka, ředitele oblastního muzea, nebo paní Aleny Sellnerové z památkového ústavu si své působení v Děčíně vůbec nedokážu představit.

Už od začátku tvrdím, že můj vliv je vždy a zásadně nepřímý. Neexistuje žádný dokument, který by bez mého podpisu pozbyl platnosti. Vždy se pokouším architektonické problémy, se kterými za mnou lidé chodí, nebo které sám otvírám, řešit především zasazením do širších souvislostí a kontextů. Pokouším se vše vysvětlovat tak, abych byl srozumitelný a má stanoviska nepůsobila jako diktát. Prostě aby požadavek na komplexní kvalitu byl požadavek systémový.   

Když jsem přišel do Děčína, zajímala mě především definice středu města a jeho okrajů. Už v tom byl ale problém. Děčín to jsou v podstatě města dvě, spojená až roku 1942 – Děčín a Podmokly. A historické jádro Děčína bylo vážně narušeno sanačními opatřeními šedesátých let. Ani vlastní scelený Děčín nemá jasně stanovené těžiště. Tedy má, jsou jím labská nábřeží, ale jako jeden z nejdůležitějších veřejných prostor nejsou využívána. Proto se jim tak intenzivně věnuji, jako i možnostem jejich propojení se strukturou osídlení obou břehů. Proto jsme vypsali soutěž na lávku přes Labe pod zámkem, kde jsem jako dotčené území k řešení zahrnul velkou část děčínských nábřeží v centru.

Podmokly své centrum mají na Husově náměstí, kde nyní, dle velmi kvalitního projektu re:architektů vzešlého z architektonické soutěže, probíhá první fáze revitalizace.

Při definování okrajů města narážím na současný i zpracovávaný nový územní plán. Stále hledám způsoby jak se do tohoto procesu realizovaného především výkonem státní správy „vlomit“. Snad se mi to povede pomocí manuálů definujících potenciály a charakter jednotlivých míst, lokalit a čtvrtí. Určitě pak bude náročné, co a jak z takto vzniklých podkladů, včlenit do vznikajícího územního plánu. V každém případě v tomto procesu budou mimořádné důležité debaty s občany včetně participačních procesů.

•    Je možné po tak krátké době již vypozorovat nějaké výsledky vaší činnosti? Co se podařilo a co se naopak (zatím) nepodařilo?


Jedna z prvních věcí, kterou se mi skoro okamžitě po nástupu do funkce podařilo ovlivnit, byla barevnost zateplovaného pavilonu nemocnice, který je na kopci a viditelný snad z každého místa ve městě. Zvolili jsme takové řešení, kdy se lidé po realizaci pozastavovali nad tím, že tuto výraznou dominantu v horizontu města už nevnímají rušivě. Vypsali jsme už zmíněnou soutěž na novou lávku podél železničního mostu. Tomu předcházela poměrně náročná analytická práce. Náročné bylo i zhodnocení možností napojení struktur osídlení na nábřeží v případě realizace dlouhodobě připravovaného jezu na Labi (uvažuje se o něm jen kousek pod Děčínem). Tento projekt je připravován desetiletí, je vynášen i zatracován. Jakékoli úvahy o Labi s ním dosud musí počítat. Labská nábřeží jako důležitá společenská centra je ale třeba propojit a adekvátně využít tak jako tak.

Proběhla vyzvaná soutěž na osvětlení děčínských dominant (zámku, Tyršova mostu a Pastýřáku – historizující restaurace stojící na stometrové skále nad Labem). Dobře dopadla výběrová řízení s převahou váhových kritérií kvality portfolia na dostavbu azylového domu (ústecký atelier 3+1, ale nakonec jsme jako město od projektu ustoupili), nebo územní studie sídliště Bynov, kde výběrové řízení opět s převahou váhových kritérií portfolia vyhráli re:architekti. Uspořádali jsme i omezenou soutěž na interiér nové obřadní síně v budově podmokelského magistrátu, kde jsme vybrali návrh architekta Tomáše Eflera.
Korekcí barev fasád, různých koncepčních zásahů do již rozjetých projektů, nebo naopak inicializace změn přístupů a hledání kvalitnějších řešení jak u městských projektů, tak i u projektů soukromníků pak byly desítky.

Věci, které se nepodařily mě ale trápí daleko víc. Většinou jsou to akce rozjeté dlouho před mým příchodem a mnohokrát potvrzené radou města. Ať už se jedná o lávku přes východní nádraží – tam se mi alespoň podařilo připravit kompletní variantní návrh, ale nedokázal jsem zaručit termíny tak, abychom dokázali včas čerpat již vyčleněné dotace. Nepodařilo se mi ani vstoupit do přípravy úprav historicky cenné podmokelské knihovny způsobem, který by mi přišel nejlepší.

Do Děčína jsem přivedl naše studenty z FA ČVUT  (atelier Stempel-Beneš). Nejprve jsme řešili proluky kterých je v okolí Masarykova náměstí opravdu mnoho, pak například i konverzi jedinečného modernistického objektu starokatolického kostela. Objektů, které by si zasluhovaly náročné rekonstrukce, je v Děčíně opravdu mnoho. Jsou to většinou domy z doby bohatého a bouřlivého rozvoje města na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Student Matěj Čunát na TUL v Liberci u doc. Jiřího Klokočky řeší Děčín pro rok 2070 v souladu s demografickými prognózami jako tzv. smršťující se město.

V Děčíně se mi také podařilo zorganizovat a realizovat dva ročníky Dne architektury. U toho prvního byla největším tahákem jízda po železnici, po tzv. děčínském trianglu. V Děčíně totiž působilo hned pět železničních společností, kde každá měla své mosty, náspy, nádraží i tunely. Loňský Den architektury jsem kromě prohlídek a procházek obohatil o sérii přednášek (mj. M. Hausenblas, M. Kloda, P. Kappel, T. Efler).

•    Kromě samotného Děčína se zabýváte i širšími vztahy (jezero Milada, Ústí nad Labem, Most, nadregionální dopravní vztahy). Proč? Kde se vzal ten rozsah?


O okolí Děčína jsem se začal zajímat, když jsem zjistil, jak je problematické hledání silničního propojení na dálnici Praha – Drážďany. Je to problém, který se bez nadsázky řeší už několik desítek let a stále nemá rozuzlení. V Ústí mi základní orientaci poskytl tamní městský architekt Vladimír Charvát. Jak jsem ale začal rozlišovat dlouho neřešené problémy celého regionu, začal jsem pořádat a dávat si schůzky s městskými architekty v ústeckém paláci Zdar. Těch se účastnili například městští architekti Chomutova, Mostu, Kadaně, Teplic, Roudnice, Ústí…

Díky mosteckému městskému architektu Petru Nesládkovi jsem se dozvěděl podrobnosti o připravované rekonstrukci
Kulturního domu Repre. Nakonec jsem pro město zpracovával jak definici hodnot objektu, analýzu právě zpracovávaného projektu a nakonec jsem připravoval i variantní návrh. Na rekonstrukci Repre totiž, přestože se má jednat o investici cca půl miliardy, neproběhla architektonická soutěž a kvalita návrhu tomu do značné míry odpovídá. Dělal jsem pak i koncept rozvoje centra Mostu i možnosti přístupu k rozvoji celého modernistického města, které stále vnímáme jako nedokončené. Výsledky mého snažení ale zatím moc velký vliv na již rozběhlé procesy neměly.

Seznámil jsem se s ústeckým podnikatelem, vizionářem a filantropem Martinem Hausenblasem, se kterým jsme zpracovávali analýzy dopravního spojení Děčín – Ústí, společně se podařilo i podpořit PKÚ (Palivový kombinát Ústí mající ve správě realizaci a zatopení vytěžených lomů) s přípravou soutěže na okolí jezera Milada. Má jít o první krok tzv. resocializace, se kterou tu zatím moc neumíme pracovat. Řešení okolí jezera Milada by mělo být příští semestr i zadáním na FA ČVUT.

Pokud jde o problematiku nadregionální dopravy – podařilo se mi mj. propojit Martina Hausenblase s Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy s Romanem. Kouckým, tam je ale spolupráce stále jen v počátcích.

A kde se vzal tento rozsah? Jsou to všechno dlouho neřešené problémy, které se nějakým způsobem k Děčínu vztahují, měl jsem tedy potřebu se s nimi nějak vypořádat.

•    Lze vypozorovat nějaké společné problémy pohraničních měst?


Zatím nejlépe jsem se seznámil jen s Děčínem, ale zarazilo mě, jak je tu společnost stále velmi mělce zakořeněna. I to je důvod velké oblíbenosti sociálních sítí. Jsou tu FB skupiny řešící problémy města a okolí které mají řádově desítky tisíc členů. Když tam pak vedete debatu, tzv. mlčících sledovatelů může být velké množství – a je nezbytné k nim i tak přistupovat. Lze říct, že nevýhoda této nedostatečné zakořeněnosti může být vyvažována velkou rychlostí předávání informací s možností potenciálních změn.

Pro pohraničí je zároveň typické i daleko větší lpění na respektování historických odkazů a kontinuity. Je to ale opět dáno společenskou skupinou, do které se dostanete. Je to dáno ale i tím, že severní pohraničí patřilo po rozvoji železnice k nejbohatším oblastem u nás, což se projevilo i v počtu a kvalitě architektonických počinů, ať už se jednalo o domy, továrny, veřejné stavby nebo pomníky. Je tu doopravdy na co vzpomínat.

Jedním z velkých hendikepů je i sociální skladba, kdy sem například po povodních roku 2002 přišli lidé mj. z Libně nebo Karlína. A celé severní Čechy stále hledají jak se s velmi nepříznivými demografickými prognózami vyrovnat.

•    Co je největší výzvou severočeských měst a na co bychom se měli zaměřit při jejich budoucím rozvoji?


Určitě je to problematika celé pánevní oblasti poznamenané důlní činností, která se velmi výrazně dotýká všech měst, které se tu nacházejí. Bude nezbytné velmi aktivně řešit otázky znovuvytváření vztahu jednotlivých měst a obcí s krajinou. Jde nejen o rekultivace, ale daleko víc o tzv. resocializaci, která je například v sousedním Německu běžná, ale zde stále nevíme, jak ji uchopit. Není tu možný romantický návrat do minulosti, ani pokračování v současném stavu pouze formou oprav a rekonstrukcí. Bude tu nezbytné velmi mnoho tvůrčí energie při hledání nových životaschopných vizí a perspektiv.

Velkou výzvou bude v této souvislosti například i zapojení všech plánovaně zatopených lomů do krajiny – ve finále by v ní měl být násobek vody než je v celé vltavské kaskádě. Se zkušenostmi např. z loňského suchého léta bude význam racionální práce s vodou ještě důležitější.

•    Spolupracujete s nějakými dalšími iniciativami na severu (např. Re-vize Ústí, apod.)? Vidíte i nějaké možnosti přeshraniční spolupráce?

Re-vizi sleduji od začátku. Jitka Žambochová se svým týmem udělala velký kus práce. Kéž by se její výsledky a postoje podařilo začlenit do běžné agendy ústeckého magistrátu. Spolupracuji s Martinem Klodou, který již před lety vytvořil alternativní koncept práce s celou uhelnou pánví. Jde o koncept „Moře klidu“. K přeshraniční spolupráci s městy a univerzitami na německé straně hranic, kde řeší a v mnoha případech už vyřešili obdobné problémy, jako jsou v ústeckém kraji, jsem se zatím nedostal

•    Pozice městského architekta obecně – jste spokojen s rozsahem pravomocí, nebo byste na své pozici něco změnil. Snažíte se provázat vzájemnou komunikaci a spolupráci mezi jednotlivými městskými architekty v kraji – daří se to? Prosazujete také zavedení agendy krajského architekta – co by měl mít na starosti?


Se svými pravomocemi jsem celkem spokojen, spíš bych potřeboval buď rozšířit pracovní úvazek, nebo zvětšit tým. Velmi důležitý je fakt, který mám zakotvený ve smlouvě, že mohu napřímo jednat s veřejností, občany. Pozice městských architektů v Ústeckém kraji většinou není příliš silná. Třeba takový Most nebo Ústí by si vzhledem k jejich mimořádné problematice zasloužili celé týmy skvělých architektů, urbanistů, specialistů na práci s veřejným prostorem. Vzorem by tu mohly být Karlovy Vary, kde se celá kancelář architekta města postupně rozjíždí – a to v Ústeckém kraji je pět stejně velkých nebo větších měst než jsou Karlovy Vary.

S městskými architekty jsem se vlastně doposud jen seznamoval s problematikou. U Martina Hausenblase plánujeme v jeho coworkingovém centru NODE5 uspořádat s nimi něco jako workshop. Města tu spolu skoro vůbec nespolupracují, vytváření společné vize ještě není ani na začátku.

Agenda krajského architekta je velmi dobře popsána v textech České komory architektů, které jsou jako výchozí velmi dobře použitelné. Krajský architekt zatím u nás není zaveden nikde, ale s kolegy architekty se vždy shodneme v tom, že sever Čech by takovéto celkové uchopení ze všech krajů u nás potřeboval nejvíc. Téma podporují ať už paní senátorka Alena Dernerová z Mostu, senátor Ubyněk Linhart z Krásné Lípy na Děčínsku, ředitel PKŮ (Palivový kombinát Ústí) Petr Lenc, zástupci ústecké hospodářské komory, ale už i nejvyšší vedení Ůsteckého kraje. V těchto aktivitách mě podporují jak mí kolegové na FA ČVUT, tak z ČKA.

A co by měl krajský architekt v ústeckém mít na starosti? Jaké by měly být jeho kroky?

Měl by se věnovat péči o krajský majetek, vypisovat standardní architektonické soutěže, komunikovat problémy se všemi dotčenými – městskými architekty počínaje, veřejností a jednotlivými ministerstvy konče. Stálo by za to velmi kvalitně připravit a vypsat minimálně dvě ideové urbanisticko-architektonické soutěže, v nichž by se řešilo území od Duchcova po Ústí a pak od Duchcova po Chomutov. V jejich rámci by bylo dobré vyhodnotit nejprve současný stav a především hledat nové perspektivy rozvoje.

Význam by mělo vytvořit něco jako radu architektury kraje, nebo každý rok pořádat k problematice konference. Ústecký kraj by si také zasloužil své vlastní centrum architektury, jakousi obdobu pražského C.A.M.P.u.

•    Co pro vás znamená pojem Sudety?


Nedokončený projekt odsunu, kdy nově příchozí obyvatelé byli daleko spíš strukturováni náročnými technickými a technologickými úkoly, než by se někdo zabýval otázkou, jak budovat kořeny, které by vše měly udržet. Mezera po dlouhodobě kultivovaném německém kulturním prostředí je stále cítit. A to Děčín je v Sudetech výjimkou – loni v září došlo ke slavnostnímu navrácení archivu odsunuvších Němců do Děčína. I vztahy s potomky šlechtického rodu Thunů, kteří i nyní velmi aktivně vstupují do evropské politiky, jsou velmi dobré.

•    Je velký rozdíl ve vnímání Sudet (pohraničí) samotnými jejich (současnými) obyvateli a zbytkem země?

To je mimořádně komplikovaná otázka. Nejprve bychom se totiž museli pokusit vysvětlit odlišné kulturní a hlavně sociální zázemí a až pak bychom se mohli pouštět do sond vývoje a proměn vnímání z jedné a druhé strany posledních pětadvaceti let. Omezím se tedy na konstatování, že jsou tu oblasti – a Most patrně vede –, kde panuje názor, že problémy místních nikoho nezajímají. Určitě bychom dokázali doplnit data a fakta o problematice vlastnictví nemovitostí, včetně z toho plynoucích příjmů např. ze sociálních dávek. Sociální problematice je nezbytné věnovat daleko větší pozornost než jinde, jinak následná řešení budou velmi drahá. Jsou tu místa, která mají „dobrou“ pověst daleko za našimi hranicemi.

Ještě před několika lety jsme s kolegy museli konstatovat, že vlastně nevíme, co se na severu děje. Co se staví v Teplicích, kde je jedna z posledních realizací Karla Hubáčka. Co je nového kvalitního v Chomutově, známém svou experimentální bytovou výstavbou. V jakém stavu jsou monumentální realizace Zdeňka Sýkory v Litvínově – ale hlavně, co se s nimi stane do budoucna.

Neměl jsem vůbec představu, jak probíhají rekultivace po těžbě a jak je řešeno začleňování takto vzniklých oblastí do struktury osídlení.  Až jsem se na místě ujistil, že žádné začleňování neprobíhá.

Na druhou stranu jsem se tu setkal se spoustou lidí, kteří současný stav vnímají jako výzvu a daleko intenzivněji se věnují hledáním srozumitelných vizí a nových perspektiv. „Technické“ způsoby řešení problémů z minulosti jsou tu ale velmi hluboce zakořeněny. Je tak třeba velmi náročně argumentovat, že vize nemohou být jen a pouze diktátem techniky, že je třeba neustále dbát o její vyrovnávání s kulturou. Kulturní prostředí a hodnoty je tu nezbytné aktivně vytvářet – daleko víc než na jiných místech České republiky.

•    Podívám-li se do měst jako jsou Kadaň nebo Krásná Lípa, ale koneckonců i Děčín, je zde v poslední době vidět velký posun co se kvality prostředí a veřejného prostoru týče. Někdy mi připadá, že se tato místa vzpamatovala po období komunismu rychleji než některé oblasti ve vnitrozemí. Je nová generace lidí, která je nezatížená historií místa, paradoxně všímavější ke svému okolí? Jde o přirozený proces nebo v tomto mém dojmu hrají důležitou roli evropské dotace a turistický ruch?


V Děčíně obrovský kus práce vykonala místní komunita při obnově zámku, při likvidaci bazénů přímo v zámeckém parku pod zámkem na Mariánské louce po povodních. V Krásné Lípě změnu nastartovalo zase přímo vedením města rozumným využíváním dotací poté, co se stala sídlem správy národního parku. Od té doby do města nateklo cca 800 milionů dotací (je to shodou okolností obdobná částka, která dala dohromady děčínský zámek). U těch dobrých příkladů je vždy spojovacím prvkem aktivní zájem a péče místních o „své“ místo a město. Ostatně jako v Litomyšli. I Ústí nad Labem mělo v devadesátých letech mimořádným způsobem našlápnuto.

Nové generace budou určitě kritičtější, ale je otázka zda budou mít chuť a energii zde zůstat, zda budou chtít přispět, nebo zda raději pohodlněji neodejdou.

Právě příroda je například v okolí Děčína jednou z největších předností. Město je doslova vrostlé do zeleně a krajiny, tohoto potenciálu pro kvalitu života ale stále využívá jen z části. Turistický ruch bych tu daleko raději chápal jako podnět ke kompletnímu a komplexnímu rozvoji města, kde je radost žít. To by měl být ten hlavní cíl rozvoje turistického ruchu, nejen opečovávání jednotlivých historických nebo přírodních atrakcí.   

•    Na druhou stranu měla krajina pohraničí po odsunu německého obyvatelstva a komunistickém drancování jistého genia loci. Ona „opuštěnost“ byla a je svým způsobem fascinující. Nevytratí se při snahách o obnovu a při vzrůstajícím zájmu o pohraničí tento genius loci „postkulturní krajiny“, opuštěných Sudet? Není to škoda?

Ano, tato poetika je dána zejména změnou prostorového čtení regionu. V jedné z nejbohatších částí Čech se postupně po vyhnání Němců nejprve drancovalo, pak následovaly projekty sociálního inženýrství a na počátku devadesátých let opět radikální proměny a další ztráty. Vámi zmiňovanou romantiku pak chápu jako vhledy do některého z takto významných období minulosti.  Proto je při dnešních vstupech do území třeba postupovat velmi citlivě a s respektem. Bude to ale problematické – profese architekta tu dosud většinou není brána příliš vážně – inženýrský přístup převažuje.

•    Jaká města/místa v severočeském pohraničí  máte nejraději? Které město by mohlo být z hlediska rozvoje vzorem pro ostatní?


Fascinuje mě bezprostřední okolí Labe. Stát třeba v Dolním Žlebu na kameni těsně u jeho hlavního proudu, nebo v Děčíně naproti zámku, opět těsně u Labe. To vědomí, že jsem v nejníže položeném místě Čech (tedy abychom byli přesní – do nejnižšího bodu Čech se prokopali v povrchovém dole Bílina, je dokonce níž, než Labe v Hřensku)..


Krajina severu Čech je monumentální – ten kontrast rozlehlé pánevní oblasti zakončené ze severu několik set metrů do výšky se tyčícími Krušnými horami a z jihu jemně přecházející do okouzlujícího a inspirativního Českého středohoří.

Které město by mohlo být vzorem v severních Čechách? Pokoušíme se, aby se jím stal Děčín…

•    Jaké úkoly před vámi v Děčíně aktuálně stojí?

Řešíme rozvojovou lokalitu východního nádraží, kde by na 13,5 hektarech měl vzniknout nový kus města s převahou lehkého průmyslu. Jak má Děčín omezené možnosti růstu svou polohou v údolí, využití tohoto brownfieldu je tu jednou z mála možností rozvoje, než nějaké sledování progresivních trendů.

Rád bych nějakým způsobem realizoval tzv. manuály – kvality, potenciálů, možností, veřejných prostor, mobiliáře. Je to zatím jediný způsob, jak se daleko blíž dostat k otázkám kvality při koncipování územního plánu.

Přestože jsem loňský Den architektury koncipoval velmi široce a velkoryse, účast nejmladší generace byla příliš velká nebyla. Začínám tak v Děčíně napřímo jednat se školami o možnostech přednášek pro studenty. V současnosti připravujeme soutěž na Komenského náměstí, které je právě mnoha školami obklopeno – příležitostí tedy bude víc než dost.

Je to samozřejmě pouze výběr z toho co na nás čeká, připadá mi, že těch problémů k řešení je čím dál tím víc…