Vize města kulturního (Děčín jako město kultury)
Motto: „Město nemá galerii a zatím není vůle ji mít.
Nechceme další, na rozpočet města závislý projekt,…Zvládnout se nedá všechno,
je to o prioritách.“
Souhlasím s paní primátorkou
v jednom: priority jsou očividné- zvlášť Podmokly se na několik let
proměňují v jedno velké staveniště- od Vilsnické spojky k mostu za Teplickou
ulicí, z okolí Máchova náměstí až do samého centra. Tu zátěž musíme zvládat
všichni. Obávám se jen trochu, abychom skrze ty hrubé stavby, hluk a nepořádek,
společně také nezhrubli, a nezapomněli přitom na jemnější vztahy a hodnoty,
které spoluvytváříme, a na obsahy, jež má město vedle toho naplňovat.
Pokusím se zde proto popsat
spojení funkcí města a lidské kreativity v širší i konkrétní rovině. Máme
tu dobé příklady. Účast (participace) občanů v akci Tvoříme Děčín, ukázala
možnosti spolupráce jako slibný začátek, dále je tu dlouhodobá aktivita
výtvarníků kolem D. Pljonkina (Dřevosochání apod.), propojená s městem
v kultivaci prostředí, stejně jako pětiletá činnost skupiny organizující
Ukradenou galerii a Zarafest. V minulosti zřejmě počátky záchrany a obnovy
zámku stály na entuziasmu lidí „zezdola“, a jejich kulturní aktivita naznačila
možnosti využití objektu- například pro galerii, dříve než se správy ujalo
město. Vedle tohoto velkého dílu práce (a mnoha dalších fungujících činností
obyvatel města v kulturním poli) je třeba se zmínit o práci, která nebyla
vykonána, o vizích, o kterých třeba ani nevíme, které zanikly dříve, než se
mohly osvědčit.
Vždy hledáme možnosti
zlepšení prostředí- nejprve v sobě, potom jinde. Obracíme se na přátele a
známé, snažíme se je zasvětit a strhnout s novým nápadem, a někdy je
k realizaci třeba spolupráce a pomoci města- tj. našich zvolených zástupců.
Snažil jsem se také najít u představitelů města nějaký koncept v oblasti
kultury, nějaké přání mít tu něco, co tu ještě není, a co by sem patřilo.
K tomu je třeba představivosti a odvahy vidět trochu dál. Možná víc než
peníze. Myslím si, že toto město má větší možnosti rozvoje než je stávající
model turistiky na cyklostezce a Labských pískovcích. Město udržuje sice zámek,
dobře vedené divadlo, knihovnu, kino, pořádají se tu různé kulturní akce, je to
již zažité a funguje to. Zaplať pánbůh za to! Jako by to mělo stačit. Pro
někoho možná až moc. Ale pro jiného…? Když však tu potenciálně chybí radní-
zastupitel, který by -po letech praxe- přišel s novými nápady, proč
neponechat volnější prostor znovu aktivitám zezdola (jak tomu snad bylo v 90.tých
letech), či nepodpořit nové mladší kandidáty v nadcházejících komunálních
volbách? Nemohla by být tou novou představou vize Děčína jako kulturního města?
A nemohla by být jednou z priorit i městská galerie?
Svého času bohužel zapadl
dobrý nápad Mgr. Chmelíka vytvořit z nevyužívané bývalé městské knihovny
v Podmoklech (architektonicky zajímavé stavby zvenčí i zevnitř)
multifunkční prostor s kulturním využitím. Skupina kolem něho by přišla
s koncepcí a způsobem organizace, město by poskytlo prostor a jeho správu.
Lehko si představíme, jak by zanedbávaná (skoro již vyloučená) lokalita ožila
nejen kulturně (přednášky, semináře, výstavy, výtvarné dílny, koncerty, klub,
kavárna, kancelář architekta?), ale i jaký by to mohlo mít vliv na zlepšení sociálního
prostředí. Výborně zdůvodněný návrh vnitřní přestavby domu, zaslaný všem
kompetentním osobám na magistrátu, jako výzva k seriózní debatě o budoucím
chvályhodném veřejném využití, počítající se setkáváním, zapojením a
kreativitou občanů na roky dopředu, byl možná příliš odvážný až fantastický. Otázka
prázdných domů, která se občas přetřásá, „nepálí“ ovšem jen vedení města. Ne zde,
ale v jiných případech se město budovy raději zbaví, pokud se najde
soukromý kupec, jenž ale pak také často neví „co s ní“. Že však lidé o
nich vědí a zajímají se o jejich osud, to se ukázalo i v dubnu 2017, když
se otevřely dveře pověstného Elbhofu-Labského dvora v Teplické ulici. Na
prohlídku, i přes malou propagaci přišlo neuvěřitelných skoro dvě stě návštěvníků.
Snad si i uvědomili, že funkční domy znamenají funkční město a naopak.
Když si ještě načas
uchováme prvotní představu, že město chce usilovat i o svůj kulturní obraz,
potom zkoumejme, jak se staví vůči soukromým iniciativám v této oblasti-
pokud mají hlavu a patu a nezatěžují tolik městský rozpočet. Na úvod jsem uvedl
několik pozitivních příkladů, pojďme se podívat blíže na obor výtvarného umění.
Výtvarné umění budiž součástí tohoto obrazu kulturního města,
v nejviditelnější podobě například díky pomníkům či sochám ve veřejném
prostoru. Děčín bohužel nereprezentuje příliš mnoho veřejných plastik, natož
moderních, možná si toho už někdo všiml. Když pátráme dál, na turistických
informacích nám toho moc o výstavách ve městě nepoví. Naštěstí jsem místní,
takže vím o několika příležitostných výstavkách, ale adekvátní kulturní stánek-
městská výstavní galerie- zde není. Jaký je potenciál Děčína ukazovat
veřejnosti to, co je v současné době vytvářeno malíři a sochaři „v
centrech“, seznamovat zájemce s tím, co „hýbe“ moderní výtvarnou scénou?
Kde je prostor, kam by mohl náhodný či zasvěcený divák přijít kdykoli
s očekáváním, že uvidí, co ho možná inspiruje, možná překvapí, ale vždy
nějak duševně obohatí? Mluvím o dosud nevytvořené koncepci výstavního prostoru
pro současné profesionální umění ve městě, které má 50 000 obyvatel. Je to
cool, je to moderní, a dalších 30 menších měst v ČR takovou galerií
v nějaké podobě disponuje. Zajisté je to někdy zásluhou soukromníků-
mecenášů, jako jsou například výjimeční manželé Zemanovi v Žatci. Ti
věnovali svou rozsáhlou sbírku české moderny veřejnosti, ale galerie může
pracovat i bez depozita obrazů, pouze s dovezenými a vystavenými díly.
V Liberci, kromě krásné oficiální galerie, funguje malá soukromá galerie
manželů Jermanových s pozoruhodným výstavním programem. Můžeme zmínit
oblastní a tradiční galerii v Litoměřicích, či nově profilované galerie
Dům umění a Emila Fily při FUD-UJEP v Ústí. Mne osobně zaujala Galerie Dům
v malém Broumově, která vznikla na zahradě kláštera jako součást kolektivních
aktivit Agentury pro rozvoj Broumovska za přispění místního podnikatele a
osvícených radních. Galerie má už po léta vynikající výstavy. Nedávno vzniklo
v bývalé továrně v Humpolci nové umělecké centrum, jež nabízí kromě
výstav koncerty a zázemí pro další akce. Pod názvem 8smička jej provozuje
nadační fond s ambiciózním cílem fungovat jako multikulturní centrum celé
oblasti. V menších místech, která bývají izolována od „center dění“ a
živého uměleckého světa, a jejich obyvatelé nedostávají tolik podnětů a
příležitostí být v bezprostředním kontaktu s uměním, je tato potřeba
evidentní. Musím ale zmínit i centrum- městskou část Praha 7, kde aktivní radní
pro kulturu přímo vede projekt Art District 7, podporující umění ve čtvrti.
Podpora umění může být různorodá a výstupy pestré- od zmíněných galerií přes
výtvarné dílny až po živé umění v ulicích. Škála je široká, a když nápady
přicházejí od běžných lidí, a jsou jimi z větší části realizovány, pak také
nacházejí širší odezvu, interakcí účastníků pak vzniká vzácná přidaná hodnota.
Jaký efekt to pak přináší městu, jsou-li obyvatelé aktivní a tvořiví? Kromě
kulturního a sociálního dokonce i ten ekonomický- pomaleji, ale dlouhodobě. To
je prakticky prokázáno.
Samozřejmě, konzervativní
představa o městě-státu, které paternalisticky rozděluje a panuje, poněkud
ochromuje spolupráci. Chceme-li být moderním městem, které pracuje na svém
kvalitním kulturním obraze, musíme též umět vystoupit ze zažitých konvencí. Ve
velkých městech je to relativně snadnější, známé jsou například realizace ve
veřejném prostoru v New Yorském brownfieldu, podpořené starostou, nebo to, jak radnice
ve skotském Glasgowu nechala realizovat projekt, jenž z postindustriální
aglomerace vytvořil zajímavé a bezpečnější prostředí. Varšavští radní zase
poskytli nevyužité stavby pro multikulturní využití. Úspěšnost velkých měst
může inspirovat i ta menší. Když se vrátím ke kulturnímu životu Děčína mimo
obvyklá schémata, kromě obsahu bych rád zmínil i prezentaci- to, jaká
sebereflexe a propagace umění zde funguje. Z toho se dá vyčíst, i jak si
město svých kulturních aktivit váží, respektive jaký zájem o jednotlivé akce
předjímá. Vedle zaběhlých informačních kanálů jako je Zpravodaj a komerční Enter,
tu vlastní měsíční program tiskne snad jen divadlo (knihovna). Dalo by se
předpokládat, že tzv. Děčínský deník patří především děčíňákům. Bohužel, ten
přebírá většinou jen zábavu z centrálního vydání, a o kultuře
v místě, natož recenzi si v něm zájemce nepřečte. Zprávy o výstavách
podával bývalý Princip, ten byl soukromý a nezávislý. Zájemce se tedy musí
spoléhat na vlastní informaci, což v případě alternativních akcí
pořádaných mimo oficiální systém, je někdy složité. Mohl jsem tu
v posledních 2-3 letech spolupořádat několik menších nezávislých
kulturních událostí, mohu tedy o nich něco málo říci. Veřejnost o nich byla
informována jen omezeně, podle našich a místních možností. Už jsem se zmínil o
otevření Elbhofu díky vstřícnosti majitele, tato prohlídka měla přímou
souvislost s výstavou výtvarnice Edity Pattové v nedaleké galerii
Prokopka. V této galerii proběhlo během 2 let 13 výstav profesionálních
malířů, bilanční výstava UKG, a další dvě mimořádné výstavy. Několik výstav
pracovalo s „přesahy ven“ dle premisy otevřenosti galerie. Tato akce byla
jednou z nich, s cílem upozornit znovu na sociální kontext opuštěných
domů. Poslední- velmi kvalitní výstava GP koncem minulého roku, přinesla práce
oceňovaného pražského malíře Pavla Roučky. Natolik zaujala vedení Oblastního
muzea, že se její repetice ve větším formátu díky ochotě malíře mohla konat
ještě letos na jaře. Byla to výtvarná událost roku. Zcela odlišný projekt se
zdařil naposled koncem května v bývalém obchodě Alena u Villy Labský dvůr,
prostoru, který znovu nezištně nabídl majitel pan Sedlák. Podařilo se totiž
spojit mladé „aktivisty“ místní nezávislé kultury spolu se staršími a zkušenějšími
výtvarníky zdejší scény (celkem cca 25 amatérských malířů) k vystavení více
než 65 obrazů na 1. děčínském salónu. Oficiální část po skvělém zahájení
trvala sice jen týden, volnější pokračování s výtvarnými dílnami a
koncerty pak trvalo celý měsíc, organizačně zajištěno mladšími účastníky. Bylo
povzbuzující vidět zde dětské i dospělé návštěvníky při malování mezi obrazy,
které tak stále přibývaly. Příchozí zažili v tomto vstřícném prostoru něco
nového, jiného než v klasické kamenné instituci, skutečně se podíleli
(participovali) na jeho vytváření. Ohlasy byly vesměs kladné, a shodovaly se
často v názoru, že takové místo s kulturní, ale volnou náplní městu
schází. Podotýkám, že investice do celé akce (kromě vstupního pohoštění a
barev) byly nulové, účinkující a organizátoři pracovali zadarmo, malíři svá
plátna zapůjčili ochotně a bez obav, a výstava byla neprodejní, stejně jako
všechny výstavy v bývalé galerii Prokopka, která mohla vystavovat na
soukromé bázi bez zisku a s minimálními náklady. Tím bych chtěl jen
poukázat na to, že častý argument o rozpočtu se může míjet se skutečností
v takových případech, když se kulturní aktivity odehrávají ve vlastních
prostorách, a nechybí lidé s koncepcí. Samozřejmě, chce to i trochu
odbornosti.
Umění je křehká věc-
potřebuje péči a podporu, a lidská kreativita je vzácný materiál. Její
propojení s funkcemi města jako v živém organismu, spolu se snahami jeho
představitelů, by měly být ideálně v harmonii. Proto je třeba
rozlišovat v řádech čísel i množin. Stavíme-li vedle sebe vysoké výdaje na
nutné stavební práce (a údržbu intravilánu města) s nenutnými výdaji do vedení
kulturního stánku, pak porovnáváme neporovnatelné. Bylo by to nepochopení
smyslu a účelu kultury.
Petr Kubina 12. 7. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat