Stránky architekta města Děčín

Ing.arch. Ondřej Beneš, Ph.D., Sochařská 12, 170 00 Praha 7 - Letná

mail@ondrejbenes.cz

sobota 4. srpna 2018

Vize města kulturního (Děčín jako město kultury)

Dnes mi poslal pan Kubina text, který jsem nemohl jinak, než tu zveřejnit:

Vize města kulturního (Děčín jako město kultury)
Motto:  „Město nemá galerii a zatím není vůle ji mít. Nechceme další, na rozpočet města závislý projekt,…Zvládnout se nedá všechno, je to o prioritách.“


Souhlasím s paní primátorkou v jednom: priority jsou očividné- zvlášť Podmokly se na několik let proměňují v jedno velké staveniště- od Vilsnické spojky k mostu za Teplickou ulicí, z okolí Máchova náměstí až do samého centra. Tu zátěž musíme zvládat všichni. Obávám se jen trochu, abychom skrze ty hrubé stavby, hluk a nepořádek, společně také nezhrubli, a nezapomněli přitom na jemnější vztahy a hodnoty, které spoluvytváříme, a na obsahy, jež má město vedle toho naplňovat. 


Pokusím se zde proto popsat spojení funkcí města a lidské kreativity v širší i konkrétní rovině. Máme tu dobé příklady. Účast (participace) občanů v akci Tvoříme Děčín, ukázala možnosti spolupráce jako slibný začátek, dále je tu dlouhodobá aktivita výtvarníků kolem D. Pljonkina (Dřevosochání apod.), propojená s městem v kultivaci prostředí, stejně jako pětiletá činnost skupiny organizující Ukradenou galerii a Zarafest. V minulosti zřejmě počátky záchrany a obnovy zámku stály na entuziasmu lidí „zezdola“, a jejich kulturní aktivita naznačila možnosti využití objektu- například pro galerii, dříve než se správy ujalo město. Vedle tohoto velkého dílu práce (a mnoha dalších fungujících činností obyvatel města v kulturním poli) je třeba se zmínit o práci, která nebyla vykonána, o vizích, o kterých třeba ani nevíme, které zanikly dříve, než se mohly osvědčit.


Vždy hledáme možnosti zlepšení prostředí- nejprve v sobě, potom jinde. Obracíme se na přátele a známé, snažíme se je zasvětit a strhnout s novým nápadem, a někdy je k realizaci třeba spolupráce a pomoci města- tj. našich zvolených zástupců. Snažil jsem se také najít u představitelů města nějaký koncept v oblasti kultury, nějaké přání mít tu něco, co tu ještě není, a co by sem patřilo. K tomu je třeba představivosti a odvahy vidět trochu dál. Možná víc než peníze. Myslím si, že toto město má větší možnosti rozvoje než je stávající model turistiky na cyklostezce a Labských pískovcích. Město udržuje sice zámek, dobře vedené divadlo, knihovnu, kino, pořádají se tu různé kulturní akce, je to již zažité a funguje to. Zaplať pánbůh za to! Jako by to mělo stačit. Pro někoho možná až moc. Ale pro jiného…? Když však tu potenciálně chybí radní- zastupitel, který by -po letech praxe- přišel s novými nápady, proč neponechat volnější prostor znovu aktivitám zezdola (jak tomu snad bylo v 90.tých letech), či nepodpořit nové mladší kandidáty v nadcházejících komunálních volbách? Nemohla by být tou novou představou vize Děčína jako kulturního města? A nemohla by být jednou z priorit i městská galerie?


Svého času bohužel zapadl dobrý nápad Mgr. Chmelíka vytvořit z nevyužívané bývalé městské knihovny v Podmoklech (architektonicky zajímavé stavby zvenčí i zevnitř) multifunkční prostor s kulturním využitím. Skupina kolem něho by přišla s koncepcí a způsobem organizace, město by poskytlo prostor a jeho správu. Lehko si představíme, jak by zanedbávaná (skoro již vyloučená) lokalita ožila nejen kulturně (přednášky, semináře, výstavy, výtvarné dílny, koncerty, klub, kavárna, kancelář architekta?), ale i jaký by to mohlo mít vliv na zlepšení sociálního prostředí. Výborně zdůvodněný návrh vnitřní přestavby domu, zaslaný všem kompetentním osobám na magistrátu, jako výzva k seriózní debatě o budoucím chvályhodném veřejném využití, počítající se setkáváním, zapojením a kreativitou občanů na roky dopředu, byl možná příliš odvážný až fantastický. Otázka prázdných domů, která se občas přetřásá, „nepálí“ ovšem jen vedení města. Ne zde, ale v jiných případech se město budovy raději zbaví, pokud se najde soukromý kupec, jenž ale pak také často neví „co s ní“. Že však lidé o nich vědí a zajímají se o jejich osud, to se ukázalo i v dubnu 2017, když se otevřely dveře pověstného Elbhofu-Labského dvora v Teplické ulici. Na prohlídku, i přes malou propagaci přišlo neuvěřitelných skoro dvě stě návštěvníků. Snad si i uvědomili, že funkční domy znamenají funkční město a naopak.


Když si ještě načas uchováme prvotní představu, že město chce usilovat i o svůj kulturní obraz, potom zkoumejme, jak se staví vůči soukromým iniciativám v této oblasti- pokud mají hlavu a patu a nezatěžují tolik městský rozpočet. Na úvod jsem uvedl několik pozitivních příkladů, pojďme se podívat blíže na obor výtvarného umění. Výtvarné umění budiž součástí tohoto obrazu kulturního města, v nejviditelnější podobě například díky pomníkům či sochám ve veřejném prostoru. Děčín bohužel nereprezentuje příliš mnoho veřejných plastik, natož moderních, možná si toho už někdo všiml. Když pátráme dál, na turistických informacích nám toho moc o výstavách ve městě nepoví. Naštěstí jsem místní, takže vím o několika příležitostných výstavkách, ale adekvátní kulturní stánek- městská výstavní galerie- zde není. Jaký je potenciál Děčína ukazovat veřejnosti to, co je v současné době vytvářeno malíři a sochaři „v centrech“, seznamovat zájemce s tím, co „hýbe“ moderní výtvarnou scénou? Kde je prostor, kam by mohl náhodný či zasvěcený divák přijít kdykoli s očekáváním, že uvidí, co ho možná inspiruje, možná překvapí, ale vždy nějak duševně obohatí? Mluvím o dosud nevytvořené koncepci výstavního prostoru pro současné profesionální umění ve městě, které má 50 000 obyvatel. Je to cool, je to moderní, a dalších 30 menších měst v ČR takovou galerií v nějaké podobě disponuje. Zajisté je to někdy zásluhou soukromníků- mecenášů, jako jsou například výjimeční manželé Zemanovi v Žatci. Ti věnovali svou rozsáhlou sbírku české moderny veřejnosti, ale galerie může pracovat i bez depozita obrazů, pouze s dovezenými a vystavenými díly. V Liberci, kromě krásné oficiální galerie, funguje malá soukromá galerie manželů Jermanových s pozoruhodným výstavním programem. Můžeme zmínit oblastní a tradiční galerii v Litoměřicích, či nově profilované galerie Dům umění a Emila Fily při FUD-UJEP v Ústí. Mne osobně zaujala Galerie Dům v malém Broumově, která vznikla na zahradě kláštera jako součást kolektivních aktivit Agentury pro rozvoj Broumovska za přispění místního podnikatele a osvícených radních. Galerie má už po léta vynikající výstavy. Nedávno vzniklo v bývalé továrně v Humpolci nové umělecké centrum, jež nabízí kromě výstav koncerty a zázemí pro další akce. Pod názvem 8smička jej provozuje nadační fond s ambiciózním cílem fungovat jako multikulturní centrum celé oblasti. V menších místech, která bývají izolována od „center dění“ a živého uměleckého světa, a jejich obyvatelé nedostávají tolik podnětů a příležitostí být v bezprostředním kontaktu s uměním, je tato potřeba evidentní. Musím ale zmínit i centrum- městskou část Praha 7, kde aktivní radní pro kulturu přímo vede projekt Art District 7, podporující umění ve čtvrti. Podpora umění může být různorodá a výstupy pestré- od zmíněných galerií přes výtvarné dílny až po živé umění v ulicích. Škála je široká, a když nápady přicházejí od běžných lidí, a jsou jimi z větší části realizovány, pak také nacházejí širší odezvu, interakcí účastníků pak vzniká vzácná přidaná hodnota. Jaký efekt to pak přináší městu, jsou-li obyvatelé aktivní a tvořiví? Kromě kulturního a sociálního dokonce i ten ekonomický- pomaleji, ale dlouhodobě. To je prakticky prokázáno.


Samozřejmě, konzervativní představa o městě-státu, které paternalisticky rozděluje a panuje, poněkud ochromuje spolupráci. Chceme-li být moderním městem, které pracuje na svém kvalitním kulturním obraze, musíme též umět vystoupit ze zažitých konvencí. Ve velkých městech je to relativně snadnější, známé jsou například realizace ve veřejném prostoru v New Yorském brownfieldu, podpořené starostou, nebo to, jak radnice ve skotském Glasgowu nechala realizovat projekt, jenž z postindustriální aglomerace vytvořil zajímavé a bezpečnější prostředí. Varšavští radní zase poskytli nevyužité stavby pro multikulturní využití. Úspěšnost velkých měst může inspirovat i ta menší. Když se vrátím ke kulturnímu životu Děčína mimo obvyklá schémata, kromě obsahu bych rád zmínil i prezentaci- to, jaká sebereflexe a propagace umění zde funguje. Z toho se dá vyčíst, i jak si město svých kulturních aktivit váží, respektive jaký zájem o jednotlivé akce předjímá. Vedle zaběhlých informačních kanálů jako je Zpravodaj a komerční Enter, tu vlastní měsíční program tiskne snad jen divadlo (knihovna). Dalo by se předpokládat, že tzv. Děčínský deník patří především děčíňákům. Bohužel, ten přebírá většinou jen zábavu z centrálního vydání, a o kultuře v místě, natož recenzi si v něm zájemce nepřečte. Zprávy o výstavách podával bývalý Princip, ten byl soukromý a nezávislý. Zájemce se tedy musí spoléhat na vlastní informaci, což v případě alternativních akcí pořádaných mimo oficiální systém, je někdy složité. Mohl jsem tu v posledních 2-3 letech spolupořádat několik menších nezávislých kulturních událostí, mohu tedy o nich něco málo říci. Veřejnost o nich byla informována jen omezeně, podle našich a místních možností. Už jsem se zmínil o otevření Elbhofu díky vstřícnosti majitele, tato prohlídka měla přímou souvislost s výstavou výtvarnice Edity Pattové v nedaleké galerii Prokopka. V této galerii proběhlo během 2 let 13 výstav profesionálních malířů, bilanční výstava UKG, a další dvě mimořádné výstavy. Několik výstav pracovalo s „přesahy ven“ dle premisy otevřenosti galerie. Tato akce byla jednou z nich, s cílem upozornit znovu na sociální kontext opuštěných domů. Poslední- velmi kvalitní výstava GP koncem minulého roku, přinesla práce oceňovaného pražského malíře Pavla Roučky. Natolik zaujala vedení Oblastního muzea, že se její repetice ve větším formátu díky ochotě malíře mohla konat ještě letos na jaře. Byla to výtvarná událost roku. Zcela odlišný projekt se zdařil naposled koncem května v bývalém obchodě Alena u Villy Labský dvůr, prostoru, který znovu nezištně nabídl majitel pan Sedlák. Podařilo se totiž spojit mladé „aktivisty“ místní nezávislé kultury spolu se staršími a zkušenějšími výtvarníky zdejší scény (celkem cca 25 amatérských malířů) k vystavení více než 65 obrazů na 1. děčínském salónu. Oficiální část po skvělém zahájení trvala sice jen týden, volnější pokračování s výtvarnými dílnami a koncerty pak trvalo celý měsíc, organizačně zajištěno mladšími účastníky. Bylo povzbuzující vidět zde dětské i dospělé návštěvníky při malování mezi obrazy, které tak stále přibývaly. Příchozí zažili v tomto vstřícném prostoru něco nového, jiného než v klasické kamenné instituci, skutečně se podíleli (participovali) na jeho vytváření. Ohlasy byly vesměs kladné, a shodovaly se často v názoru, že takové místo s kulturní, ale volnou náplní městu schází. Podotýkám, že investice do celé akce (kromě vstupního pohoštění a barev) byly nulové, účinkující a organizátoři pracovali zadarmo, malíři svá plátna zapůjčili ochotně a bez obav, a výstava byla neprodejní, stejně jako všechny výstavy v bývalé galerii Prokopka, která mohla vystavovat na soukromé bázi bez zisku a s minimálními náklady. Tím bych chtěl jen poukázat na to, že častý argument o rozpočtu se může míjet se skutečností v takových případech, když se kulturní aktivity odehrávají ve vlastních prostorách, a nechybí lidé s koncepcí. Samozřejmě, chce to i trochu odbornosti.


Umění je křehká věc- potřebuje péči a podporu, a lidská kreativita je vzácný materiál. Její propojení s funkcemi města jako v živém organismu, spolu se snahami jeho představitelů, by měly být ideálně v harmonii. Proto je třeba rozlišovat v řádech čísel i množin. Stavíme-li vedle sebe vysoké výdaje na nutné stavební práce (a údržbu intravilánu města) s  nenutnými výdaji do vedení kulturního stánku, pak porovnáváme neporovnatelné. Bylo by to nepochopení smyslu a účelu kultury.


Petr Kubina  12. 7. 2018  

Žádné komentáře:

Okomentovat